Byl leden roku 2000, začátek dalšího tisíciletí (samozřejmě jen podle počítání), moje první návštěva Osho International Meditation Resort v Pune. Všude probíhalo mnoho oslav. Před knihkupectvím bylo vystaveno spoustu malých nálepek, fotografií a dalších předmětů zdarma k rozebrání a distribuci. Buddha Hall byl průhledný, hudba a ticho odtud neustále proudily jako součást meditací. V volném rouchu jsem byl také součástí kaštanově zbarveného davu. Na pár okamžiků jsem měl pocit, že jsem v úplně jiném vesmíru. Velmi brzy jsem ale pocítil, že je to starobylý prostor a zároveň mi velmi známý.
Hned druhý den jsem se zúčastnil meditace zvané Gibberish. To slovo mi nebylo cizí, četl jsem ho mnohokrát v knihách Osha a měl jsem pocit, že vím, co znamená. Ale až když jsem ji skutečně začal praktikovat, pochopil jsem, jak odlišné je přímé prožívání od pouhého představování nebo přemýšlení o něm.
Ačkoli Osho říkal, že vydávání nesmyslných zvuků je běžné v dětství každého člověka, až po této hodinové meditaci jsem pochopil, že to není jen dětský zvyk. Gibberish je ve skutečnosti začleněn do našeho každodenního života mnoha způsoby. Jediný rozdíl je, že si to neuvědomujeme. Kvůli tomu, i když má nějaký účinek, slouží jen velmi povrchnímu účelu, zatímco by mohl otevřít cestu k hlubokému tichu a vědomí.
Všechny tyto situace „praktického gibberish“, kterými jsem prošel, se postupně vynořily z paměti a samy zapadly do „skládačky“ porozumění. Rád bych zde sdílel dvě takové lekce.
1
Pamatuji si, když jsem začal pracovat jako stavební dozor v elektroprojektech, měl jsem v týmu technika, takového „blázna“ jménem JABBAR*, který dokázal s gibberish dělat zázraky. Tehdy jsem to slovo neznal. Ani ten chlapec nevěděl, co vlastně dělá. Dělali to zcela přirozeně, kdykoli nastaly potíže při manipulaci s materiálem, pokládání kabelů nebo instalaci rozvaděčů.
Jednoho dne jsem se večer vrátil do kanceláře po práci na vzdáleném pracovišti a bylo mi řečeno, abych okamžitě jel na jiné místo řešit havárii. Byla to továrna na kokosový olej. V kabelovém kanálu vypukl požár a jedna část výroby byla odstavena. Kanály byly plné mastného kokosového odpadu, takže při zkratu se oheň rychle rozšířil na kabely. Naším úkolem bylo vyměnit spálené kabely a znovu je připojit.
Kolem desáté večer byli všichni vyčerpaní. Pracovali od rána a nikomu se už nechtělo pokračovat. Někdo tvrdil, že mu není dobře, jiný chtěl jít domů, další byl ospalý nebo hladový. Po vyslechnutí jsem řekl: „Domů můžeme jít, až položíme ještě tři kabely.“ Bylo jasné, že výmluvy nepomohou.
Dva lidé mi pak pošeptali: „Zavolej toho kluka. Bez něj to nepůjde. Udělá zázrak.“ Jmenoval se MANI.
Souhlasil jsem a nechal ho vést práci. Rozmístil asi dvacet lidí podél dvousetmetrového kabelu. Postavil se doprostřed a tleskl. Okamžitě nastalo ticho. Žádná únava, žádná netrpělivost, žádné myšlenky — jen naprostá připravenost.
Pak začal vydávat gibberish:
„SHASHTATATATUTTA PASHETUVITITTA TIHURIITARAE LUKUSSITTUAEREERE SUTUTU TSUTUTU VIKICHUCHU TATTATA…“
Tempo i intenzita rostly. Po asi 40–50 sekundách zakřičel: „ZVEDNOUT!“
Bylo to jako tichá exploze. Těžký kabel byl okamžitě zvednut a nesen 21 lidmi naprosto koordinovaně. Prošli úzkým prostorem bez chaosu. Komunikace probíhala přirozeně, bez slov. Nakonec zazněl potlesk.
Byl jsem ohromen jako dítě sledující kouzelníka. Od té doby se Mani stal mým blízkým spolupracovníkem a já mu jako vedoucí dával různé výhody — byla to výměna za něco nepochopitelného, ale zjevně účinného.
2
Téhož večera jsem pochopil něco o dětské hře. Uvědomil jsem si, že hry nejsou jen hry, ale „setkání vědomí“.
Jedna oblíbená hra z mého dětství (v Kerale) se jmenovala „KUTTIYUM KOLUM“ (chlapec a hůl), jinde známá jako „gilli-danda“. Podle Wikipedie vznikla asi před 2500 lety. Princip byl podobný kriketu — místo míčku malá hůlka, místo pálky větší klacek.
Jako starší dítě jsem si myslel, že je na té hře něco hloupého. Na konci totiž oba týmy podstoupily „trest“: jeden hráč poraženého týmu musel běžet určitou vzdálenost a bez nadechnutí opakovat „pachilapazhukila pachilapazhukila“. Pokud se nadechl, musel běžet dál. A hráč vítězného týmu běžel vedle něj, aby kontroloval, zda se nadechne.
Zdálo se mi to nesmyslné — vlastně byli potrestáni oba.
Ale na konci se stalo něco zásadního: veškerá rivalita zmizela a oba týmy byly připravené začít znovu. Často se i promíchali hráči.
Dnes chápu, že nepřátelství bylo rozpuštěno pomocí gibberish. Emocionální napětí se vyprázdnilo. Protože se obešla jazyková část mozku, emoce se nemohly rozvinout do konfliktu. Všichni byli soustředěni na dech běžce a zároveň sami procházeli podobným stavem gibberish.
Až po letech jsem pochopil, že „pachilapazhukila“ znamená „zelený list – žlutý list“. Nemá to žádný vztah k situaci. Je to čisté gibberish.
Tehdy jsem si uvědomil: hra nebyla hloupá — hloupý jsem byl já, protože jsem nepochopil její vnitřní smysl.
Možná je to tak i s meditacemi obecně: nejdřív prožijeme praxi, a teprve potom pochopíme její význam.
JABBAR – súfijský mistr, který tuto techniku používal; říká se, že slovo „gibberish“ vzniklo z jeho jména.